MĚSTO FRÝDLANT

Zvonek. Vstávám a jdu ke dveřím. Vítám ženu ve středních letech. Nejistota a obavy visí ve vzduchu jako těžký černý mrak, ze kterého bude zcela jistě za chvíli pršet či hřmět. Oči ženy detekují cizí prostředí. Po chvíli se zdá, že vše je v pořádku, neboť žena neodchází a po mém vybídnutí k tomu, že se může posadit, kde jí bude nejlépe. Usadí se na židli, kterou si sama vybrala. Úzkostlivě a pevně drží tašku na svém klíně a její oči vyděšeně těkají po místnosti. Zdá se však, že se jí tu líbí. 

Neváhám a nabídnu kávu, čaj, vodu, zkrátka něco k pití co by nejen svlažilo hrdlo, ale rozbilo i rozpačité mlčení, které je pochopitelné. Mladá žena se po prvním usrknutí kávy pomalu osměluje. Začneme si povídat. Z rozhovoru posléze vyplynou problémy, které mladou ženu roky sužují. Pocity osamění, izolace a strachu ji dovedou na samý okraj propasti. Dovídám se, že žena nevychází ven již nějaký ten pátek. Opakující se ataky úzkosti ženu uvrhly do sociální izolace a nyní neví, jak z toho ven. 

Dobrý přítel rodiny byl ten dobrý anděl, který ji nabídl pomoc, říká mi. Už se na dříve společenskou a veselou ženu nemohl koukat a tak ji doporučil služby, které by ji mohly pomoci zatočit s jejím trápením. Všímám si, že je žena zahalena do mnoha vrstev oblečení, ač není vůbec zima. Vypadá to, že chce být neviditelná. Přes veškerý strach však stále sedí na židli a k odchodu se nemá. Po nějaké chvíli poprosí o další kávu. Dobré znamení, pomyslím si. Donesu druhou kávu. Žena se ptá na to, jak služba funguje. Odpovídám na všechny její dotazy a posléze si žena vyndá z útrob své kabelky tužku a papír, kam si zapisuje pro ni potřebné informace. Poté si všímá, že v klubu si může pouštět hudbu. Hudba mě uklidňuje, říká mi. Její úzkostlivé držení kabelky povoluje a mladá žena si pouští hudbu. Zůstává skoro 2 hodiny a poté se rozloučí s tím, že se určitě staví i příště a určitě zavolá na kontakty mnou dané. Je zřejmé, že žena bude potřebovat pomoc dalších služeb a odborníků. 

O rok později 

Telefon zvoní v mé kabelce. Zvedám ho a tam se ozývá veselý ženský hlas. Jak se máte, ptá se ten hlas. Odpovídám, že dobře. Žena mi sděluje, že přijde do klubu a má spoustu novinek. Těším se. Za chvíli zvonek a žena vstupuje do klubu plná radostných novinek. Dáváme si kávu a přitom mi mladá žena povídá o svém novém příteli a práci. Během roku se zúzkostlivé a depresemi téměř umořené ženy stal člověk, který si dojde na nákup, zapojil se do dění kolem sebe, navazuje přátelství a nadšení ze života je znát z každého vyřčeného slova. 

Energie má mladá žena na rozdávání. Jiný člověk? Zázrak? Ne, nestal se zázrak. Mladá žena pravidelně dochází k lékařům, bere léky, které se postupně upravují dle zdravotního stavu, jenž se nepopiratelně lepší. Dochází též na sezení k dalším odborníkům, ale z rozhovoru je zřejmé, že některé služby bude postupně opouštět. Není třeba již dalších sezení, dovídám se o od mladé ženy. Žena sice ještě nedokáže dojet autobusem či vlakem do vzdálenějších měst a obcí, úzkost se někdy zkrátka ozve, ale ataky by měly být v budoucnu čím dál tím méně intenzivní. Již nyní je však zřejmé, že se život mladé ženy vrátil do „normálních“ kolejí. Plánuje svatbu, dovídám se. Upřímně ji gratuluji a těším se z jejího štěstí. 

Mladá žena díky podpoře, dobrému příteli a své snaze a nebývalé odvaze čelit neviditelnému nepříteli, dostala svůj život opět pod kontrolu. Nikdy se úplně nevyléčí, ale bude moci normálně žít a hlavně již ví, kam se v případě nouze obrátit. 

Díky vstřícnému přístupu nás všech, ať už se jedná o služby, rodinu, kamarády, známé, se může každý z nás dostat z obrovských životních svízelů. Svízelů nejsme nikdo ušetřen a tak to má být. Bez utrpení nepoznáme radost a nedovedeme si ji pak patřičně vychutnat a vážit si ji. Trápení však nemá trvat dlouho a toho, čeho bychom měli být všichni ušetřeni je lhostejnost vůči trápení bližního. Lhostejností však žádná služba lidem neoplývá a tedy buďme rádi, že služby existují a mohou tak podat pomyslnou pomocnou ruku každému, kdo si tu nějakou životní svízel právě prodělává.