MĚSTO FRÝDLANT

Možná by nebylo na škodu na úvod čtenářům připomenout, co je freeride lyžování vlastně za sport? Co obnáší?

Je to vlastně sportovní lyžování mimo sjezdovky, ve volném terénu. Na závodech většinou začíná každá jízda tím, že se odstartuje na štítu a pak se vyrazí dolů kamenitou oblastí sešupem. A nakonec se dojíždí hlubším sněhem volnějším terénem do cíle. Každý ze závodníků si musí na trati najít svoji cestu, není pro všechny stejná a jasně daná. Tím se naše lyžování liší od sjezdového, kde se musí všichni striktně držet dané trasy.

Když jsme spolu naposledy mluvily, jezdila jste druhým rokem závody Freeride Junior Tour za tým Freeride TNT a celkově jste byla na 29. místě evropského žebříčku. Jakého posunu jste od té doby dosáhla? A jakých úspěchů?

Posunu jsem dosáhla rozhodně obrovského, loni jsem se ve zmiňovaném evropském žebříčku umístila na třináctém místě a letos jsem jako jediná Češka dostala pozvánku na Mistrovství světa juniorů, kde jsem skončila také na třináctém místě. A to bych před čtyřmi lety opravdu neřekla, že se mi povede natrénovat na závod jako je mistrovství světa juniorů a budu schopna konkurovat holkám z Britské Kolumbie, Alp či Colorada. Už jen ta pozvánka byl pro mě obrovský úspěch a opravdu skvělé zakončení mé juniorské kariéry. Za těch pět sezon jsem se samozřejmě zlepšila jak na lyžích, tak v jazycích a poznala spoustu lidí z celého světa. Nabrala spoustu zkušeností.

Máte už mezi juniory v tomto sportu v rámci České republiky konkurenci? Dříve jste byla jedinou českou zástupkyní v juniorských závodech Freeride Junior Tour.

Na tom se ni nezměnilo. Nadále jsem jedinou juniorkou z Čech. V dospělé kategorii se už česká vlajka vyskytuje četněji, ale v juniorské kategorii jsem zástupkyní naší republiky jen já. Na mistrovství světa může pouze osm holek z Evropy, takže i kdyby nás bylo z České republiky víc, bylo by v něm místo maximálně pro jednu z nás. Letos nepozvali ani jedinou Rakušanku či Němku.

Jak jste si Mistrovství světa juniorů v Kapplu užila?

Byl to pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek. Sníh během závodu byl tedy strašný a o tom, že by to byl prašan, se vůbec nedalo mluvit, vše ale vyvážily další dny strávené s ostatními jezdci z Kanady, Francie, Japonska a spousty dalších zemí. Týden na Kapplu byl nabitý zážitky, za mě určitě jeden z mých nejlepších týdnů na horách v životě.

Je pro vás 13. místo na tomto mistrovství úspěchem? Nebo jste cítila, že to mohlo být ještě o trochu lepší? Nebo je ta konkurence tak obrovská, že tohle je pro Českou republiku a pro vás super úspěch?

S jízdou jsem spokojená úplně nebyla, umím to prostě lépe, před závodem jsem ale očekávala podobný výsledek, jednalo se o opravdovou elitu z juniorů. Takže nakonec spokojená jsem. Získala jsem zkušenosti, a jak už jsem zmiňovala, ten týden na závodech jsem si užila na maximum. Takže co víc si přát.

Asi by bylo dobré nám laikům vysvětlit, jak vlastně takové závody ve volném terénu probíhají? Co si o volném lyžování pamatuji z dokumentů či náhodně spatřených záběrů, tak lyžaře přiblíží nad zasněžený svah vrtulník, lyžař z něj vyskočí do prašanu a jede. Je to opravdu tak? A ještě jedna věc mě zajímá. Už jste nám prozradila, že každý si hledá svou trasu. Je tedy výhodnější jet první, když je svah nedotčený nebo spíše až když je ježděný? 

Tak vrtulník by se opravdu hodil, ale bohužel nás na start nepřibližuje. V den závodu většinou jedeme okolo osmé hodiny ráno lanovkou nahoru, načež následuje takzvaný hike. Lyže máme připevněné popruhy na batohu a jdeme pěšky v přezkáčích na start, což trvá většinou maximálně hodinu. Já to zbožňuji, užívám si výhledy, kontakt s ostatními jezdci a podobně. Ze startu pak máme dány hranice, kam až můžeme jet a každý si vybere svou trasu. Každá jízda je naprosto odlišná, někdy je nejlepší odjet mezi prvními, jelikož na kopci nejsou stopy, což se samozřejmě například po čtyřiceti jezdcích změní. Někdy naopak sníh změkne a je výhodnější startovat někdy uprostřed. Během závodu se může zkazit viditelnost, to je za mě nejhorší. V závodě při freeride nejde o rychlost, hodnotí se celková plynulost, technika, styl, výběr trasy a jestli jezdec někde skočil. Každý má svou jízdu do detailu naplánovanou, den předem provádíme tzv. face inspection, pouze zezdola dalekohledem, na kopec nesmí nikdo měsíc před závodem vkročit.

Jaké závody vás ještě do konce této sezóny čekají?

Ráda bych jela ještě coby junior alespoň na tři další závody, které se většinou konají v Rakousku. Ale uvidíme, jak to bude s Covidem a opatřeními. Rakušani se většinou s rostoucími počty nakažených uchylují k docela radikálním uzavírkám. O jedněch závodech už teď vím, že budou zrušeny.

Zmínila jste opatření související s nemocí Covid-19. Jak jste vůbec opatření proti Covidu, které platila u nás i v zahraničí, zvládala? Vy přeci jezdíte do zahraničí nejen na závody, ale i trénovat, protože sněhové podmínky u nás nejsou tak dobré, aby se trénink mohl uskutečňovat jen v České republice.

To je pravda, trénuju hodně v zahraničí, hlavně v Rakousku. I velkou část letošního podzimu jsem během přípravy strávila na ledovci Hintertux, kde jsou skvělé sněhové podmínky. V Česku pak jezdím na Ještědu, když je dost sněhu, a taky na běžkách. Ale letos to bylo se sněhem opravdu špatné. Co se týče Covidu a toho, co následovalo po vládních opatřeních a opatřeních v zahraničí? Popravdě první vlnu pandemie jsme si doma užili, po zimě jsme si odpočinuli a bylo fajn strávit čas s rodinou. Podzim a poté loňská zima byly horší, povedlo se mi zúčastnit se pouze dvou závodů ve Švýcarsku, podmínka vstupu do země byla prodělání Covidu, ostatní závody byly zrušeny. Jezdila jsem hodně na běžkách, freeride a cestování mi ale chyběly. Protože lyžování miluji a cestování pak téměř stejně, mým největším cestovatelským snem je Jižní Amerika. Ale zpět ke Covidu a opatřením, online škola mi nevadila, vše bylo klidnější a měla jsem více času na své zájmy, kterými jsou ostatní sporty. Jezdila jsem hodně na běžkách, na longboardu, v létě vyzkoušela windsurfing.

Jak je to dnes? Omezuje Vás stále pandemie?

Člověk si zvykne, jsem samozřejmě naočkovaná, díky tomu můžu bez problémů cestovat. Atmosféra na závodech je jinačí, hlediště nemohou být plná diváků, setkaní jezdců v některých zemích bývá i online. Před závody musím mít všude respirátor a snažím se nedostat do karantény, musím také myslet na příjezdové formuláře do cizích zemí a podobně. Řekla bych ale, že už mám normální život, jen s respirátorem a více papírováním.

Ještě stále studujete gymnázium F. X. Šaldy v Liberci. Jak se vám daří skloubit přípravu na lyžích se školou?

Příští rok mě čeká maturita. Jsem na šestiletém německém oddělení gymnázia, kde máme trošku odlišný systém. Takzvané Klausury, což jsou něco jako čtvrtletní práce, se mi započítají do maturitního vysvědčení. Nejde se proto na nějaký test „vykašlat“, ale zatím to dávám dobře. Musím poděkovat škole a zejména všem učitelům, že mi ve všem vycházejí vstříc, bez toho by to bylo nemožné.

Jaké cíle máte pro nejbližší roky nejen ve freeride lyžování?

Nyní jsem ve své poslední juniorské sezóně, čeká mě proto přestup mezi dospělé. Po maturitě chci jít studovat sportovní vědy do Innsbrucku, což bude v mém životě přelomový bod, budu se moct věnovat více sportu – hlavně lyžím. Se závody uvidíme, kam se až dostanu. Freeriding zažil obrovský boom a level je čím dál vyšší. Je to vidět ve většině resortů, lyžařů na freeridových lyžích skokově přibývá, což chápu, protože se jedná se o naprosto úžasný zážitek. S tím přirozeně roste počet závodníků, navzájem se pak posouváme k lepším výkonům. Také kvalita vybavení roste a je celkově dostupnější. Před pár lety jsme na podzim na ledovcích byli s pár dalšími freeridery osamocení, dnes tvoří lyžaři ve volném terénu velké procento návštěvnosti. Domnívám se, že mi velmi pomůže studium v Innsbrucku, jelikož budu žít v srdci Alp a budu mít šanci trávit ještě více dní na lyžích a zlepšovat se. Chci proto pokračovat ve Freeride World Qualifiere. V jiné sérii Freeride World Tour startuje pouze jedenáct holek, to je pro mě zatím utopie.  

Před těmi třemi lety jsem se vás ptala, jestli nemáte z jízdy ve volném terénu strach. A vy jste odpovídala, že nemáte. Pořád se na tom nic nezměnilo?

Neženu se do věcí, o kterých vím, že je nezvládnu. Jsem názoru, že respekt je důležitý a i trochu opatrnosti. Jsme přeci jen Češi z tisícimetrových kopců. Myslím si, že pokud se člověk dostane do nějakého problému, tak by strach akorát uškodil. Nedávno jsem si spletla dva skoro stejné žlaby, dojela jsem až nad skály, kde jsem neviděla cestu pryč a musela se nějak dostat dolů. Kdybych se bála, určitě bych vše nezvládla a kvůli případnému pádu jsem mohla mít po sezoně.

Dostala jste se v minulosti při freeride lyžování i do jiné opravdu nepříjemné situace, která už zaváněla nějakým zraněním nebo krizí?

Zranění se mi naštěstí vyhýbají, nikdy jsem si ani nezlomila nohu. Ve freeridu většinou padáme do měkkého, pády končí pouhými modřinami. Dosud jsem se nezúčastnila závodu, odkud by někoho odváželi do nemocnice. A k vaší otázce, nic, co by zavánělo vážným zraněním, jsem asi nezažila, ale nepříjemnou situaci ano. Sice ne nebezpečnou, ale šlo o pád v přímém přenosu v televizi, který vždycky nepříjemný je. Musíte se vyhrabat nahoru do kopce pro lyže, sleduje vás celý svět, do toho vás tlačí čas, organizátoři chtějí, abychom nezdržovali závod.

Musela jste už někdy použít svůj lavinový batoh, se kterým jezdíte?

Mám štěstí, nikdy jsem se do laviny nedostala, dávám si velký pozor. Je skvělé, že na závodech míváme i tzv. safety workshopy, kde si procvičíme například práci s lavinovými vyhledávači. Kdyby došlo k nejhoršímu, víme, co máme dělat. Zatím jsem ale vždy strhla pouze menší sesuvy sněhu.

Závěrem se nemůžu zeptat na nic jiného, než čeho byste jednou v lyžování chtěla dosáhnout? Jaký je váš sen?

Řekla bych, že svůj sen už žiji. Když si vezmu, kolik lidí znám po celém světě, ty úžasné večery s ostatními jezdci, cestování, hlavně spousta neskutečných dní na lyžích, opravdu si nemám nač stěžovat. Chci pokračovat v závodech a najít si zaměstnání spojené právě s lyžováním a horami. Kam až se dostanu v závodění, uvidím, třeba to bude právě má práce. A dovolte mi na konec poděkovat všem, kteří mě v tom mém snu podporují. Sponzorům, kterými jsou značka Arva a její skvělé lavinové vybavení, lyžím Kästle a společnosti Šafy production. Pak městu Frýdlant a Libereckému kraji a samozřejmě mé rodině, hlavně tátovi, který se mnou od mala jezdil do Alp, poté i po závodech a ve všem mě vždy podporoval. Z celého srdce za to všem děkuji.

mp
Foto: Archiv Terezy Novotné