ENDEFRRUPLNLSPIT

Rozhovor s Petrem Jirečkem o náročném závodě a splněném snu

Petr Jireček 1

„Jak se dá zvládnout 1000 mil na kole na jeden zátah? Důležité jsou vůle, zdraví, počasí a štěstí,“ říká frýdlantský Petr Jireček v rozhovoru pro Frýdlantský zpravodaj. 

Neuvěřitelných 1629 kilometrů na kole ujel letos v létě za 12 dní a 38 minut Petr Jireček z Frýdlantu. Splnil si totiž svůj sen a odjel na kole extrémní závod 1000miles Adventure. Závod, který mohou odvážlivci zdolat na kole, koloběžce nebo pěšky a který je vede z nejzápadnějšího konce České republiky na nejvýchodnější část republiky Slovenské. Nebo, jako tomu bylo v letošním roce, v opačném směru. „Splnil jsem si tím svůj sen, zažil věci, které v běžném životě zažít nejdou. A tak se můžu v klidu a s radostí zaměřit na další výzvu,“ říká s úsměvem.

Závod 1000miles Adventure se jel letos podeváté. Kdy Vás napadlo, že byste se ho mohl zúčastnit?

Asi před šesti lety jsem si řekl, že bych si tenhle závod rád zkusil. Ale ono není vůbec jednoduché, se do něj přihlásit. Vlastně je to spíš skoro nemožné. Zkoušel jsem to poctivě těch šest let, ale nikdy to nedopadlo. Přihlásit se lze totiž jen online, přičemž přihlášení se spouští po silvestrovské půlnoci. Celkem se může závodu zúčastnit 160 až 190 lidí. Až potud to vypadá snadně. Jenže přednostní právo k přihlášení mají ti, kteří se závodu zúčastnili v předchozím ročníku, pak ti, kteří předchozí ročník pomáhali zdarma jako dobrovolníci, pak jsou místa vyhrazená sponzorům a potom teprve je šance pro ostatní zájemce. A tak záleží na rychlosti, s jakou se člověk přihlásí a to je kámen úrazu. Nejsem žádný IT odborník, takže mi to pokaždé chvíli trvalo. A když už se mi podařilo například před třemi lety opravdu přihlásit, zjistil jsem, že jsem dvoustým náhradníkem. Takže jsem byl bez šance. Nicméně ta touha zúčastnit se závodu ve mně byla a vnímala ji i rodina, která mi jako dárek přispěla před třemi lety na nemalé startovné. Nakonec se mi podařilo na závod dostat trochu oklikou a to díky panu Vackovi z Českých Lesů, za což bych mu chtěl touto cestou ještě jednou poděkovat. Byl jsem štěstím bez sebe, že se mi konečně podařilo se na závod dostat. Pak se ale situace trochu zkomplikovala.

V čem?

Tím, že jsem prodělal neplánovanou totální endoprotézu kolena. Tahle operace přišla jen několik týdnů po tom, co jsem se na závod přihlásil. Měl jsem v hlavě zmatek, nevěděl jsem, jestli ten závod dám, jestli se mi na něj podaří připravit, jak bude koleno reagovat. Nicméně na přípravu jsem měl 10 měsíců a tak jsem se do toho opřel. Podstoupil jsem rehabilitaci pod vedením Milušky Novotné a fyzioterapeuta Romana Karpíška. Přes zimu jsem trénoval na trenažéru, od jara, jak to šlo, pak venku na kole. Doktorům jsem radši o svém záměru nic neříkal a dával přípravě všechno. Nakonec jsem měl před závodem najeto zhruba 3 tisíce kilometrů, z toho půlku na trenažéru. Věděl jsem, že koleno nebude stoprocentní, ale věřil jsem, že vše zvládnu a závod dojedu. A taky jsem ho dojel. Nakonec na 44. místě za 12 dní a 38 minut. Ale na tom čase vlastně vůbec nezáleží. Důležité bylo to, že jsem tu výzvu, kterou pro mě závod představoval, zvládl a že jsem si dokázal, že i s tímto hendikepem se dá s velkou pokorou a soustředěností postupně dostat až do cíle.

Závod startoval 30. června ze slovenské Nové Sedlice, kde se na start vydalo spolu s Vámi dalších 151 cyklistů, šest pěšáků a stejný počet koloběžkářů ze šesti zemí. Bylo Vám příjemnější, že jedete ze Slovenska do Čech, nebo byste raději jel trasu opačným směrem?

Byl jsem rád, že jsem jel právě tímhle směrem. A to hned ze dvou důvodů. Jednak se člověk jakoby vrací domů, takže psychologicky to na mě působilo lépe. A pak tady byla ta praktická stránka věci. Na slovenské straně je na trati řada míst, do kterých se v rámci pravidel nesmí vjet v nějakou danou hodinu. Jsou to národní parky nebo rezervace a podobně. Je tam třeba zákaz vstupu od 21.00 hodin do 6.00 hodin do rána kvůli bezpečnosti, kvůli medvědům, divokým psům a podobně. S tím je třeba počítat, jenže jako nováčkovi mi to dělalo starosti. Moc mi v tomhle pomohlo, že jsme byli na začátku cesty a mohl jsem se držet zkušenějších kolegů, kteří závod jeli předtím už několikrát. Protože ti už věděli, v kolik kam musíme dojet, abychom projeli a zbytečně neztráceli čas. Takže za mě trasa ze Slovenska do Čech jednoznačně lepší.

Co jste s sebou na kole během závodu všechno vezl?

Daná byla jen povinná výbava, která čítá mimo jiné například buzolu nebo kompas, píšťalku, nůž, zrcátko, provaz, izotermickou fólii, cyklistickou přilbu, rolničky nebo pepřový sprej. Pak jsem si ještě vezl náhradní cyklistické prádlo, které jsem dostal jako dárek od kamaráda a jeho zaměstnanců Milana Fleiberka z firmy CUBE. A musím říct, že mi moc pomohlo. Díky němu jsem vlastně netrpěl  opruzeninami v určitých partiích a mohl jsem se věnovat pouze šlapání. Dalším vybavením, které jsem vezl, bylo technické zázemí, tedy baterie, nabíječky, navigace, telefon. To bylo vše. Nevěděl jsem, jak to nejlépe zabalit, tak jsem si koupil kvalitní podsedadlovou brašnu a brašnu na řídítka a všechny ty věci do nich naskládal. Vypadal jsem jak důchodkyně před nákupním centrem, kde mají akci na zboží.  Když jsem přijel na start, tak ti, kteří jeli závod po několikáté, se divili, že s tím chci odjet celý závod. „To ti nevydrží, dávám ti tak 100 kilometrů, v tomhle terénu,“ pravil Richard Štěpánek a měl pravdu. Vydrželo to 140 kilometrů a pak jsem musel improvizovat. Spacák a brašnu jsem si přichytil páskem od kalhot na záda a takhle jsem s tím vším přes jedno rameno odjel 300 kilometrů přes ty největší vrcholky Slovenska. Občas, když jsem dojel ty zkušené kluky, si ze mě dělali srandu, jestli nejedu nahoru něco opravovat, protože jsem fakt vypadal jako opravář. Ale nakonec jsem si poradil. Asi třetí ráno po tom, co jsem jel s tou brašnou přes rameno, jsme ve Spišské Nové Vsi v pět hodin ráno zabloudili do nějaké pekárny. Tam mi paní řekla, že v sedm ráno otevírají Lidl a že mají akci na batohy. Takové štěstí. Takže jsem jeden koupil, věci si do něj přeházel a svoji značkovou cyklistickou brašnu jsem tam dal nějakému bezdomovci, který při tom na mě koukal dost vyjeveně. Batoh vydržel jen tak tak. Závod je totiž těžký nejen fyzicky a psychicky, ale je to zátěž i na techniku a ostatní vybavení. 

Petr Jireček 2, obrázek se otevře v novém okně

Měl jste s sebou nějaké jídlo?

Na to nezbývalo místo, nevezl jsem žádné. Jedlo se, kde se dalo. Po lidech na trase, kupoval jsem si jídlo v krámcích, jedl jsem po hospodách. Vždycky to nějak dopadlo, takže hlady jsem netrpěl. Vždycky jsem se snažil mít při odchodu z hospody nebo obchodu v batohu jídlo na dalších 12 hodin. Jen jednou se mi to nepovedlo, to bylo nad Ústím nad Labem a tam jsem měl hlad. Jedl jsem naposledy v šest hodin večer a pak jsem celou noc neměl co sníst. Ale myslím, že to byl spíš psychologický hlad, než že by strádalo tělo.

Můžete říct, jaký úsek cesty byl pro Vás nejhorší?

Fyzicky asi nejhorší byl pro mě úsek přes Šluknovský výběžek. Myslel jsem si, že nejhorší bude Slovensko, kde se projíždělo nejvyšším místem Križná, a to má asi 1900 metrů výškových, tam jsem šel asi 6 hodin pěšky. Mimochodem z té trasy 1000 mil jsem šel asi 300 km pěšky, protože na kole se to prostě nedalo. Trať závodu totiž vznikne tak, že organizátor má v každém regionu nějakého spojence, který v něm vymyslí trať zhruba 100 km dlouhou. Těchto regionů je 16 a ta výsledná trať vznikne jejich vzájemným propojením. No a každý se předhání, aby vymyslel co nejtěžší trasu. Takže Slovenské hory byly náročně, ale ten Šluknovský výběžek byl pro mě horší. Za prvé mě překvapilo, že se to objíždí, takže se kolem něj jelo nějakých 100 kilometrů. Navíc tam byl úsek, kde byly nějaké chráněné pařezové systémy, přes které jsme museli jít pěšky s kolem na zádech. A pak byl tenhle úsek náročný taky v tom, že jsem nečekal, že se tam tak zdržím.
Odjížděl jsem tam nabitý energií, protože den před tím na mě čekala manželka s kamarádkami, a jejími rodiči v Dolních Mísečkách na parkovišti s obrovským transparentem. Když jede člověk několik dnů sám a musí se spoléhat jen na sebe plně soustředěn, tak věřte, že při takovém setkání s vámi cloumají emoce, že i největší tvrďák je naměkko. Tenhle den byl pro mě nejhezčí z celého závodu.  Měl jsem před sebou třetí kontrolní bod v Raspenavě v Zátiší. Než jsem tam dorazil, navštívil jsem ještě kamaráda a zároveň mého obvodního lékaře v Hejnicích Luboše Fleiberka, který mi též fandil a má nemalý podíl na mém úspěchu. Za to mu také moc děkuji. Na Zátiší v Raspenavě na mě pak čekali další kamarádi, mí rodiče a kolegové z práce. To vše mě nabilo energií natolik, že mi přišlo, že do cíle vzdáleného už jen 400 kilometrů je to kousek.  A najednou přišlo to nemilé překvapení ve Šluknovském výběžku. Dlouhá trasa s náročným přenosem kola. Chtěl jsem se ten den dostat za Děčín, kde na mě mimochodem ještě čekali bratři Lukáš a Jirka a tohle zdržení mě fakt dostalo. Takže tahle část trati pro mě byla asi nejtěžší. I když náročné to bylo všude, přestože si člověk teď s odstupem času říká, že to byla vlastně sranda.

Kolik kilometrů jste vlastně denně ujel?

Chtěl jsem každý den najet zhruba 100 až 150 kilometrů a to se mi dařilo. Ráno jsem vstal v pět, v půl šesté a jel jsem průběžně celý den, uléhal jsem kolem desáté, půl jedenácté večer. Takže jsem byl v sedle 16 až 18 hodin denně, ale do toho bylo hodně odpočinku v hospodách, protože odpočinek a jídlo se na tak dlouhém závodě nesmí podcenit.

Byly nějaké situace během závodu, které byly vyloženě nebezpečné? Třeba právě v souvislosti s medvědy na slovenském území?

Je pravda, že letos jich bylo během závodu účastníky spatřeno hodně. Já jsem ale žádného neviděl, našel jsem jen medvědí stopu. Když člověk dodržuje pokyny pořadatelů a také ty zákazy vstupu do nebezpečných hor a hlubokých lesů, tak se těm nebezpečným situacím vyvaruje. I když jednou jsem měl nahnáno, to když jsem šel docela dlouhou dobu ohradou, ve které byli plemenní býci. A pak jsem měl asi jednou taky štěstí, když jsem se chystal na Slovensku na radu místních ulehnout na dětském hřišti na konci vesnice a na poslední chvíli mi to bylo rozmluveno s tím, že právě tam se medvědi rádi stahují a prohledávají tam odpadkové koše. To jsem byl rád, že jsem si tam nakonec neustlal.

Co Vám závod dal?

Určitě skvělý pocit z toho, že jsem dojel až do cíle. Že koleno vydrželo, že jsem dojel v pořádku a vlastně v super čase. Ale paradoxně ta chvíle, kdy jsem závod dojel, byla pro mě vlastně chvílí velkého zamyšlení. Najednou jsem neměl žádný cíl, za kterým bych šel. Do té doby jsem byl totiž upnutý k tomuhle závodu. Tři roky jsem se na něj těšil, rok jsem se na něj připravoval, pak ten samotný závod, kdy se člověk soustředí na to, aby dojel v pořádku, pak cíl a najednou prázdno. Byl jsem v cíli a nic přede mnou. Takže jsem hned začal brouzdat internetem a hledat, co dalšího bych zkusil.

O tom, že si závod 1000miles Adventure zopakujete, jste neuvažoval?

Když jsem v září odjížděl na vyhlášení, byl jsem přesvědčený, že se zase přihlásím. Protože tím, že jsem jel závod letos, se můžu automaticky bez obstrukcí přihlásit na další rok. Jenže příští rok je jubilejní, desátý a tak pořadatelé vyhlásili trasu dlouhou 2020 mil, která bude složená z klasické trasy a pak zpáteční jižní variantou. Byl jsem nalomený, že bych se na ní přihlásil, ale tady už je potřeba fakt přemýšlet, co je pro to člověk ochoten obětovat. Stojí to nemalé peníze za přihlášku, vybavení a je to taky už velmi časově náročné. Člověk stráví skoro měsíc na kole v době, kdy jsou dovolené a na úkor rodiny. Takže bohužel příští rok tento závod nepojedu. Mám v plánu splnit si další, jak říká můj kolega „úlety“, ale i tak je pro mě na prvním místě rodina. Manželka Kateřina a děti to celé prožívali se mnou od A až do Z a vím, co všechno museli vytrpět. Přesto mi nic nerozmlouvali a podporovali mě po celou dobu. Moc si toho vážím, protože bez jejich podpory a psychické pohody by to prostě nešlo. Ale něco už vyhlédnuté mám. V březnu bych se mohl účastnit expedice do Laponska za polární kruh na snowbikách. Tam by se jela trasa dlouhá 800 kilometrů, která se jede při mínus 20 °Celsia, spí se v chatrčích nebo jurtách. To by mě lákalo. Ale mám teď naštípnutou pánev, tak nevím, zda budu fit. Čas pro přihlášení mám do konce roku. Nicméně závod 1000miles Adventure si chci v budoucnu zopakovat. Zájem o něj projevil i můj dospívající syn, takže bychom v příštích letech mohli vyrazit spolu.

Foto: Marek Sekáč, archiv Petra Jirečka

Petr Jireček 1000 mil na kole

90f6ab18 297f 4b5c ad8f 5b0d95bf346d

90f6ab18 297f 4b5c ad8f 5b0d95bf346d

 
534fc6c1 eeda 4272 b742 b09e478fe223

534fc6c1 eeda 4272 b742 b09e478fe223

 
2b549efa cf6f 4a1d 8deb 69d5100c1cb0

2b549efa cf6f 4a1d 8deb 69d5100c1cb0

 
91fcdbea 0f04 4923 a31a 1739b661668d

91fcdbea 0f04 4923 a31a 1739b661668d

 
459febe7 e8c3 4682 9d55 6a08969e7a0f

459febe7 e8c3 4682 9d55 6a08969e7a0f

 
80d5ff1c 2f65 471b be97 956cfd8b3499

80d5ff1c 2f65 471b be97 956cfd8b3499

 
Petr Jireček 2

Petr Jireček 2

 
Petr Jireček 1

Petr Jireček 1

 
 
21.11.2019 10:11:36 | přečteno 925x | Martina Petrášková
 

Město Frýdlant

Městský úřad Frýdlant
T. G. Masaryka 37, 464 01  FRÝDLANT

tel.: +420 488 886 111
e-mail: mesto@mu-frydlant.cz
podatelna: podatelna@mu-frydlant.cz
datová schránka: t27bufd

Další kontakty

 
load