MĚSTO FRÝDLANT

Široká veřejnost se s Vámi asi nejčastěji setkává při svatebních obřadech, kterým se budeme v tomto rozhovoru především věnovat. Nicméně můžete na úvod říci, co všechno je vlastně součástí práce matrikářky Městského úřadu Frýdlant?

Práce matrikářky je hodně rozmanitá. Zahrnuje výkony státní správy jako zápisy úmrtí do matričních knih, svatby, změny jména, příjmení, určení otcovství, potvrzení do ciziny o tom, že občan splňuje podmínky k uzavření manželství v cizině. Vystavuji také duplikáty matričních dokladů a do roku 2008 jsem také zapisovala narození občanů. Potom ale moje práce obnáší i výkon samosprávy a tam je mým úkolem vše, co se týká slavnostních akcí pro občany města. To je to zmiňované vítání občánků, setkávání s jubilanty, vítání prvňáčků, předávání maturitních vysvědčení nebo výučních listů. Vítáme také prvního občánka města v každém roce, organizujeme výroční – nejčastěji zlaté nebo stříbrné – svatby a jak už bylo také řečeno, posledních deset let organizuji akce pro seniory Frýdlantu.

Teď už tedy ke svatbám. Díky devatenáctileté praxi už můžete porovnávat. Jak se oddávání ve Frýdlantě za ta téměř dvě desetiletí změnilo?

Dříve byly vypsány pouze 3 oddávající dny v měsíci a bylo pevně dané, kdo bude oddávat. Oddávající se pravidelně po měsíci střídali. Starosta případně místostarosta v té době oddával výjimečně. Svatby se odehrávaly jen v obřadní síni, protože to jinde nebylo umožněno. S příchodem současného starosty Dana Ramzera v roce 2007 se mnohé změnilo. Snoubenci si od té doby mohou určovat, jakého oddávajícího chtějí. Mají možnost výběru oddávajícího i termínu. Dnes je tedy možné, aby se v jeden den vystřídali i dva nebo dokonce tři oddávající a oddáváme až na výjimky každý víkend. Změnily se také požadavky na místo obřadu, i když to není dáno postojem radnice, ale změnou zákona a novým trendem. V posledních několika letech roste počet svateb, které se konají mimo obřadní síň. A přibývá také úředních svateb, během kterých snoubenci jen před oddávajícím a matrikářkou podepíší dokumenty o uzavření manželství a svatba proběhne bez velkých oficialit jen v kanceláři starosty.

Kdy došlo k tomu, že si lidé začali říkat o svatby mimo obřadní síň, takzvaně v terénu?

Ve chvíli, kdy jim to umožnil zákon, začátkem nového tisíciletí. Ale nebylo to hned. Ze začátku šlo o takové první vlaštovky, kdy lidé nesměle začali zkoušet, jaké to je, mít obřad mimo oficiální prostory. Ale v posledních čtyřech letech se ze svateb v terénu stal nový trend. Snoubenci o ně mají velký zájem, hledají zajímavá a hezká místa a obřadní síň začíná být upozaděná. Z mého pohledu je to škoda, protože naše frýdlantská obřadní síň je opravdu krásná. Občané z jiných koutů naší republiky nám jí závidí. Jsou nadšení z toho prostředí i z toho, jakou mají svatby v naší obřadní síni atmosféru. Paradoxně pro mnohé naše místní snoubence je svatba v obřadní síni s nadsázkou téměř za trest. Spíše hledají ta jiná vhodná místa a občas se mě i ptají, zda o nějakém pěkném nevím. Přeci jen už máme řadu zkušeností a tak někdy funguji i jako poradkyně.

Jak to vlastně probíhá v případě, že si někdo vybere pro svatbu místo mimo obřadní síň. Chodíte se tam podívat předem, abyste věděli, do čeho jdete?

Většinou ne, protože velkou spoustu těch míst už známe. Pokud se jedná o pro nás nové místo, musí ho snoubenci v žádosti dobře popsat a vylíčit nám podmínky, jaké tam jsou. Podle zákona se vydává povolení. Neplatí povinnost, že se bude oddávat kdekoli, kde si to snoubenci vymyslí. Zatím se nestalo, že bychom nevyhověli, ale potřebujeme mít informace například i kvůli tomu, aby svatba neprobíhala na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka a místo bylo přístupné. 

Je nějaké prostředí, ve kterém byste vy sama odmítla vykonávat povinnosti spojené se svatebním obřadem? Z médií známe svatby v balónu, na vodě, různé roztodivné.

Pro mě je nepřekročitelná svatba pod vodou. To bych nedala, pod vodu by mě nikdo nedostal. Ale obřad u vody mi nevadí. Už jsme ostatně měli i svatby na molu. Při jedné z nich mě celý obřad provázel pocit, že do té vody musím spadnout. Naštěstí pro mě se tak nestalo. Nakonec do ní naskákali snad všichni včetně oddávající. Pod vodu bych prostě nešla. Jinak jsme otevření různým nápadům.

Jaká jsou tedy ta místa, která si lidé tady u nás ke svatbám nejčastěji vybírají?

Úplně nejvíce svateb se teď koná v Zámeckém dvoře v Černousích, ten patří pro své prostředí k nejoblíbenějším tady u nás. Dále se také hodně oddává na statku v Dolní Oldřiši, máme obřady na zámku ve Frýdlantu, byli jsme ve Višňové na Pohanských kamenech, v Heřmanicích na rozhledně, ta byla jednu dobu také oblíbeným místem sňatků. No a pak jsou tu svatby v různých parcích, na soukromých zahradách. Letos jsme také měli několik svateb v kostele ve Vsi.

Nakousli jsme úřední svatby. Jak moc se jejich počet v poslední době zvýšil?

Velmi. Ze začátku nebyla za celý rok třeba ani jedna taková svatba, postupem času se počet zvedal a dnes máme jednu až dvě úřední svatby za měsíc. A nejde jen o snoubence, kteří jsou například starší nebo uzavírají druhé nebo třetí manželství. Tímto způsobem uzavírají manželství třeba i partneři, kteří spolu už léta žijí, mají spolu děti a prostě jen nestojí o velký obřad. Myslím si, že za řadou těchto úředních svateb stojí hlavně praktické důvody, například finanční nebo je to taková pojistka pro druhého partnera do budoucnosti, kdyby se s tím druhým něco stalo, aby nezůstal nezajištěný. Ale my po těch důvodech samozřejmě nepátráme.

Úřední svatby bývají rychlé, bez velkých okázalostí, mnohdy i bez slavnostního oblečení. Jejich naprostým opakem v tomto bývají svatby zlaté nebo stříbrné. Změnilo se i u nich něco?

V tomto případě ne. Zlatých, stříbrných nebo jiných výročních svateb neubývá. Změnilo se vlastně jen to, že dříve jubilanty zvala k obřadu obec, kdežto dnes musí požadavek přijít od rodiny. Zákon už nedovoluje matrikářkám nahlížet do seznamů a vyhledávat jubilanty. Technicky a prakticky už ani není možné taková manželství dohledat. Dříve to bylo tak, že lidé pracovali ve velkých podnicích, kde každý o každém věděl a i systém evidence fungoval úplně jinak. Všichni byli z okolí, pracovali v místě bydliště. Dneska lidi často za prací dojíždějí, různě se stěhují. Takže i kdybychom chtěli a matriku otevřeli, nemáme šanci zjistit, jestli ještě jsou manželé spolu, jestli někdo z nich nezemřel, jestli se neodstěhovali a jestli by o obřad měli vůbec zájem. Požadavek na jubilejní svatbu tak dnes musí vzejít z rodiny. My pak moc rádi takovou svatbu zařídíme. Je to úplně jiný obřad než klasické svatby. Manželé i celá rodina si uvědomují, čím si společně prošli a daleko víc si obřad užijí. Váží si toho, že si jejich nejbližší a přátelé udělali čas, aby s nimi tuto vzácnou chvíli strávili a oslavili. Emoce bývají na těchto svatbách velké. Oddávající je schopen takzvaně ušít slavnostní řeč přímo na míru, což samozřejmě zážitek z takového obřadu ještě umocní.

Dovolte mi na závěr jednu takovou osobnější otázku. Nehrozí po téměř dvaceti letech v roli matrikářky syndrom vyhoření?

Myslím si, že u mě určitě ne. Každý můj den je úplně jiný, protože moje práce není o stereotypní úředničině, je velmi pestrá. Mám každodenní kontakt s lidmi všech věkových kategorií, hodně mě nabíjejí. Beru své zaměstnání jako poslání a ne jako práci. Je opravdu tím co mě baví a co mě naplňuje.