ENDEFRRUPLNLSPIT

Student frýdlantského gymnázia uspěl v mezinárodní soutěži

J  Patka

Student třídy sekunda Gymnázia Frýdlant JAN PATKA získal druhé místo v XI. ročníku mezinárodní historické soutěže „Vezmi žlutou barvičku“ v oboru próza. Letošní ročník byl nazván Ozvěny války roku 1866 a Jan Patka v něm soutěžil s textem „Jak jsem dostal generála a ztratil Marušku.“ Příběh vojáka, který se se svým oddílem dostává do válečné vřavy poblíž svého domova je napsán s neuvěřitelnou lehkostí, nadhledem a porozuměním pro každodenní lidské svízele, které lidé řeší nejen v míru, ale i dobách válečných. Povídka je o to zajímavější a cennější, že jak místa bojů, tak postava generála a hospodského jsou reálné historické figury. 

Oceněné dílo:

Jak jsem dostal generála a ztratil Marušku

Zrovna jsem se probudil, když v tom vpadl do stanu kamarád Karel. Když jsem se ho optal, co se děje, vychrlil na mě: „Hynku, honem se sbal, vyrážíme!“ Tak jsem se sbalil a vyrazil se „Severní armádou“ k městu, kde jsem se narodil. Jak jsem tak šel, myslel jsem na Marušku. Jestlipak ví, že pochoduji směrem k ní? Říkal jsem si.

„Ty Karle, slyšel jsi o tom, že Prušáci mají nový zbraně?“ zeptal jsem se.

 „No jo, prej se nemusej nabíjet ze předu a můžou vystřelit několik ran po sobě, tak rychle že za tu dobu naláduješ předovku.“ Jestli Karel něčemu rozuměl tak to byly zbraně a holky.

„Karle jestli se jen dotkneš mojí Marušky tak si mě nepřej!“ řekl jsem mu.

„Neboj,“ řekl mi „Stejně není můj typ. Já raději hnědovlásky.“ Jakmile jsem načal toto téma, Karel se odmítal bavit o ničem jiném. Až do oběda jsme jen tak klábosili a koukali po okolí. K obědu jsme měli buřtguláš. Pak jsme se zvedli a vydali na pochod. Po guláši to nebylo příjemné, ale vysvětlujte to kuchaři, který se veze na polní kuchyni a nemusí mašírovat.

Bylo nám řečeno, že jsme byli vybráni jako předvoj a že máme spěchat k Trutnovu. Dorazili jsme tam před Prusy. Náš oddíl se usadil na jednom ze tří strategických pahrbků jménem Janský vrch. Rozkaz zněl: Uhajte pivovar! Noc byla klidná, ale já jsem toho moc nenaspal. Pořád jsem měl pocit, že každou chvíli přijde pruský útok.

Vzbudili nás brzo ráno. Prušáci si dali na čas. Ale možná se mi to jenom zdálo, protože to čekání bylo opravdu úmorné. Pak nám náš nepřítel nakráčel přímo před pušky. Pokusili se na nás zaútočit, ale my je odpálkovali jako otravný hmyz. Poté co dobyli Šibeník, se naše jednotky stáhly. My jsme však setrvali na pozicích. Byla to řež. Snažil jsem se přežít, jak jen to šlo. Nejednou jsem viděl kamaráda padat v bolestné agónii k zemi. Ještě že jsem nikdy nesundával bodák, protože se na mě v jeden moment vyřítil jistý Prušák. To pak člověk nepřemýšlí a jedná pouze podle pudů. Asi nejsilnější je pud sebezáchovy. Ve výsledku to vypadá přibližně tak, že člověk jenom podvědomě bodá před sebe a mačká spoušť. Samozřejmě že nevystřelíte, ale vy si to v tu chvíli neuvědomíte. Neuvědomíte si vlastně nic, dokud před vámi neleží mrtvý, nebo umírající člověk. Poté, co jsme se na rozkaz generála Gablenze stáhli, využívali jsme každý volný moment k odpočinku a doplnění munice. Nejdříve jsme se sice divili, proč přenecháváme tři nejstrategičtější kopce Prušákům, ale jakmile jsme se dozvěděli, že se blíží posily, začali jsme mít ke Gablenzovi úctu.

Teprve teď jsme dostali rozkaz zaútočit na Prusy. Jenomže velení asi nějak zapomnělo na to, že máme dělostřelectvo, a nechalo nás naběhnout na nepřítele bez řádné dělostřelecké přípravy jak se sluší a patří. To se rovnalo sebevraždě. Spousty z našich bylo pobito. Já jsem přežil. Karel málem ne. Jedna dělová koule mu prohvízdla kolem ucha. Druhá mu přistála dva metry od nohy. Ten chlap měl sakramentské štěstí. Asi se stal zázrak, jinak si to neumím vysvětlit. Nějak se nám podařilo zahnat Prusy na ústup. Potom se část našeho dělostřelectva přesunula do první linie a začala ostřelovat klíčové pruské pozice. Druhá část začala ostřelovat Chmelnici, Janský vrch a Šibeník. Pak přišel bodákový útok. Jak jsme tak nabíhali, uslyšel jsem vedle sebe výkřik:

„Hynku, dostal sem to!“ Byl to Karel. Ohlédl jsem se a spatřil Karla ležícího na zemi, krvácejícího a křičícího mé jméno. Okamžitě jsem se k němu rozběhl. Kule prošla levým kolenem.

„Dostanu tě odtud Karle!“ Řekl jsem mu. A taky jsem to udělal. Popadl jsem ho za rameno, pomohl jsem mu vstát a rozkazy nerozkazy jsem ho odvedl pryč z bojiště. Byli by mě nejspíš postavili před vojenský soud, ale byla válka a na takovéhle prkotiny nebyl čas.

Po bitvě jsem navštívil Karla, abych se zeptal, jak mu je, a pak jsem vyrazil do Trutnova na návštěvu k Marušce. Jakmile jsme s kamarády vešli do města, začali nás tamní obyvatelé vítat a podávali nám sklenice a džbány, o jejichž obsahu raději taktně pomlčím. Pak jsem urychleně zamířil do středu města. Zastavil mě však nějaký hostinský. Představil se jako Anton Stark. „Dobrý den, jmenuji se Anton Stark, nechtěl byste na pár korbelů hezky vychlazeného piva?“ Prosil mě.

„Ne, děkuji, zrovna mám něco na práci,“ odpověděl jsem.

„Ale no tak, nestyďte se příteli, bude to na účet podniku!“ Tak jsem se nechal uchlácholit. No, a jak už to bývá, tak jsem se u něho v šenku jaksi zapomněl. Druhý den ráno jsem se probudil někde na kraji Trutnova. Okamžitě jsem vstal, ale zatočila se mi hlava, tak jsem se musel zase posadit. Vtom jsem zjistil, že jsem úplně švorc. Dokonce jsem u sebe neměl ani svůj váček na žold. Tyto starosti však zahnala jediná věta:

„Prušáci útočí!“ Oni si s tím pivovarem nedají pokoj! Pomyslel jsem si. Nestačil jsem si uvědomit, že už se udržím na nohu a už jsem sprintoval přes celé město k Marušce, protože jsem věděl, že by mohla být užitečná jako sestřička, ale hlavně jsem se bál, co by s ní Prusové udělali. Přiběhl jsem k jejímu domu, proletěl jsem dveřmi, a protože bydlela v druhém patře, tak jsem musel překonat schodiště. Schody jsem bral po dvou. Vpadl jsem k ní do bytu, na nic nečekajíc popadl jsem ji za ruku a už jsme byli venku. Někde v půlce cesty se zastavila:

„Co to u všech čertů myslíš, že děláš?! Včera ses ani neukázal a slyšela jsem zvěsti o tom, že se jeden voják opil tak hodně, že Starkovi daroval celý svůj žold!“

„To sem nepatří, teď tě beru k nám!“ Odvětil jsem. Na to reagovala prostě tak že se otočila a odešla domů. Když jsem chtěl jít za ní, začala ječet, ať jdu od ní pryč, že už mě nechce ani vidět. Tak jsem „dostal“ pruského generála a ztratil Marušku.

21.3.2017 14:16:39 | přečteno 726x | Martina Petrášková
 

Město Frýdlant

Městský úřad Frýdlant
T. G. Masaryka 37, 464 01  FRÝDLANT

tel.: +420 488 886 111
e-mail: mesto@mu-frydlant.cz
podatelna: podatelna@mu-frydlant.cz
datová schránka: t27bufd

Další kontakty

 
load