MĚSTO FRÝDLANT

Historie frýdlantské radnice

Podle některých zpráv měla ve Frýdlantu existovat radnice již v roce 1532.Pravděpodobně stála uprostřed náměstí, nejspíš v místě dnešní kašny. Bylo to patrně dřevěné stavení na kamenných základech a podle městských účtů, v nich jsou zaneseny opravy dvou křížů, měla dvě věže, velkou a malou se zvonem.

V letech 1584 až 1588 byla větší věž přebudována, ale důvody rekonstrukce neznáme. Mohlo jít o důsledek živelné pohromy nebo stáří. Kámen na přestavbu byl dovezen ze Supího vrchu a dalších čtrnácti lokalit. Velké kameny do základů pocházely z Resslova vrchu, na němž stojí frýdlantská rozhledna. Stavební dřevo věnoval Melchior z Redernu, který dodal i 100 kg železa na pořízení hodin. Ty zhotovil mistr Sebastian Pitzch ze Zhořelce. Hodinový zvon byl odlit roku 1585 v Praze a vážil 387,5 kg. Makovici věže vyrobil mědikovář za Zhořelce a pozlatil ji malíř Puchsberger ze Žitavy. Odtud pochází také pozlacená větrná korouhev od zámečníka Jana Piegra. Na stavbě dále pracovali zedník Jakub, tesař Kulman, klempíři Becker z Marienbergu a Ulrich ze Žitavy a natěrač Gláser. Důležitou součástí radnice byl i „městský sklep“, otevřený od roku 1552, hojně navštěvovaná hospoda, představující vítaný zdroj peněz pro město. Na radnici nemohlo chybět ani vězení, temné sklepení, pro něž v roce 1599 zhotovil zbrojíř Jonas Gross mříž. K radnici patřily chlebné a masné krámy. Při velkém požáru 4. května 1634 radniční budova s mnoha dalšími domy vyhořela. Na opětovnou výstavbu se nemohlo v souvislosti s událostmi třicetileté války, morem a vyháněním protestantů ani pomyslet, takže osmadvacet let zůstala budova v troskách. Obnova radnice až v letech 1662 - 63. Také nový objekt dostal dvě věže, hlavní /neboli hodinovou/ s cihlovým ochozem, a menší, opět se zvonem, která korunovala západní štít. Obě věže zakončovaly dvě lucerny. Bicí hodiny byly převzaty z kostela . Na jihovýchodní straně věže se nacházely dvojznaky frýdlantské šlechty, později přenesené i na současnou radnici. Báně, korouhve a kříže pozlatil malíř Christian Wenzel Kaulfersch z Liberce. Městský soudce a tesařský mistr Christoph Kónig z Nového Města pod Smrkem opatřil radniční krov třemi půdami, dvěma podkrovními světnicemi a komorami nad masnými krámy a jednou místností na horní půdě, určenou pro městského písaře a sluhu.Zednické práce vykonali Christoph Erben z Lésné a Hans Halm z Lubaně. Truhlářské, klempířské, zámečnické a kovářské práce provedli domácí řemeslníci. Levné bylo postavení hnědých kachlových kamen v místnosti pro zasedání městské rady, postaral se o ně místní hrnčíř Bartel Lichtner. Větší část patra ovšem zabíral sousední taneční sál. Stavební dřevo a šindele věnoval městu Antonín Pankrác Gallas. Bylo to 350 kmenů měkkého stavebního dřeva, 26 dubových kmenů na dveře, 600 kop šindelů a 24 tisíc hřebíků. Na jaře 1663 byla stavba dokončena a 26. března otevřena slavnostním osazením makovic a větrných korouhví. V radnici bylo na dobře přístupném místě uloženo i hasičské náčiní, aby mohlo být kdykoliv v případě potřeby k dispozici. Jako kontrolní míra zde byl umístěn nový železný loket. Ze zvýšeného stupně před budovou se vyhlašovaly soudní výroky.

Už po několika desetiletích se zastřešení obou věží nacházelo ve špatném stavu, že v srpnu 1691 byly zdejšímu stavebnímu mistru Jeremiasi Fischerovi a jeho bratru Georgovi z Nového Města svěřeny práce na opravě pozednice a zhotovení nových střech. Dne 19.srpna 1705 uhodil do střechy hlavní věže blesk a zapálil ji. Všechny dřevěné díly, báň a komora pro hodinový stroj podlehly plamenům. Velký hodinový zvon se roztavil, menší pukl a stroj se zřítil. Blesk prorazil i věžní klenbu a zabil dva koně zapřažené do zavazadlového vozu ruského vyslance u císařského dvora, projíždějícího tehdy Frýdlantem. Radniční střecha včetně půdy byla při hašení z větší části stržena . Obnova věže, kterou provedl tesařský mistr Michael Otto, následovala v příštím roce. Její výška se snížila o 3,60 m, neboť byla odbourána nejsvrchnější část zdiva. Po nasazení kopule 2. září 1706 se její vzhled podobal zámecké věži. Aby se předešlo nebezpečí požáru, shodla se městská rada na pokrytí hlavní věže bílým plechem , což se uskutečnilo v listopadu 1708. Jelikož město tehdy nemělo dostatek financí, byly uvedené opravy uhrazeny z darů movitějších rodáků, zaslaných někdy i z daleké ciziny.

Podle popisu učitele Springholze sestávala radnice ze dvou vzájemně spojených kamenných budov. Z vyobrazení města v Rohnově kronice by se mohlo usuzovat, že se hlavní věž zvedala ze středu horního průčelí. Skutečností však je, že tvořila jižní nároží budovy. Z jejího ochozu vyhrávali 1. května, o Velikonocích a svatodušních svátcích pozounéři, trubači, hornisté, tympanisté ranní písně. Malá věž se vypínala nad masnými krámy, umístěnými ve druhé budově a podle toho se jí také říkalo „Řeznická věž“. Pod hlavní věží byl průjezd, na jehož místě vznikl později výčep. Průjezd měl vlevo do náměstí otevřené klenutí, tvořící podloubí. Vpravo se nacházely rovněž klenuté chlebné krámy, vedle pak obchod se solí. Místo pozdějšího vstupu do sklepa zaujímalo vězení tzv. karcer, se silnou dřevěnou mříží, za níž byly veřejně vystavovány nevěrné ženy. V půdním prostoru prodávali zboží ve dnech, kdy se konal trh, soukeníci a ševci.

Při dalším velkém požáru města 17. ledna 1797 radnice úplně vyhořela. Po obnově v následujících dvou letech, na níž se podíleli zedník Thum, tesaři Schwertner a pertoltický Jáger, kameník Jantsch, sklenář Zappe, truhláři Hofmann a Prenzel, kovář Meisel a další řemeslníci, dostala věž podobu, kterou můžeme spatřit na modelu radnice v Městském muzeu. Masné krámy na severovýchodní podélné frontě budovy obnovili řezníci, kteří dodrželi výnos okresního úřadu z 21. března, že krámy musí být masivní, s taškovou střechou a okny opatřenými okenicemi. V době, kdy nebyl prováděn výsek masa, musely být uzavřeny. Toto řešení nemělo dlouhého trvání, neboť již v roce 1806 byly na náměstí vybudovány krámy nové, tentokrát již nenapojené na radnici. Na jihovýchodní straně budovy byl vedle věže v přízemí byt nájemce výčepu, na nějž navazovala nálevna , nacházející se už ale za rohem v jihozápadní podélné frontě. Na severní straně byly přistavěny zvýšené chlebné krámy , zabírající přibližně polovinu délky budovy. Vedle nich se nacházel vchod, odkud se dalo po příkrých schodech vystoupit do úzkého prostoru v prvním patře. Vlevo se vcházelo do radní síně, vedle níž se ve věži nacházel městský archiv. Jihozápadní část patra zaujímal sál s vysokými úzkými okny a galerií postavenou v roce 1809 truhlářem Josefem Hofmanem. Sál byl ve stejném roce rozšířen a využíval se k tanečním zábavám a divadelním představením. radnice byla 15,3 m dlouhá a 12,6 m široká.

V březnu 1842 se byt nájemce výčepu přeměnil na vinárnu a vedle kanceláře starosty byla v poschodí zřízena další úřední místnost. V únoru 1850 se starosta přestěhoval do bývalé vinárny a jeho původní kancelář začala s přilehlými prostorami sloužit bernímu úřadu. Dne 24. října 1850 byl na náměstí položen základní kámen nové administrativní budovy, která měla sloužit především okresnímu hejtmanství a soudu, ale měla také nahradit radnici. Jedna vlivná strana v městském zastupitelstvu opominula dobrou zásadu, že se nemáme vzdávat staré věci, dokud nemáme novou , a prosadila zahájení demolice. S výjimkou kancelářských prostor berní správy a úřadu starosty se začaly bourat všechny ostatní části radnice. Po jejich stržení se objevila ošklivá trhlina v jihozápadní nosné zdi. To demolici zastavilo a plných osmnáct let pak zůstala budova v nezměněném neutěšeném stavu. Teprve 21. 4. 1868 rozhodlo městské zastupitelstvo o ukončení tohoto provizoria a provedením opravy chtělo získat opět radnici schopnou poskytovat služby městu. stavitel Franz Elstner jí dal podobu, jakou měla až do roku 1897. V dosavadní kanceláři berního úřadu byla v roce 1867 zřízena spořitelna. V patře si okresní zastupitelstvo pronajalo prostornou kancelář s oprávněním spoluužívat přilehlý zasedací sál. I po těchto úpravách ale radnice svému účelu příliš nevyhovovala a začalo se uvažovat o nové administrativní budově.

S její výstavbou se započalo v roce 1893, o čemž svědčí letopočet na nároží radniční věže. Návrh budovy vypracoval vídeňský architekt Franz von Neumann, který projektoval i libereckou radnici. Stavba měla ukazovat sílu frýdlantského průmyslu, jehož představitelé realizaci projektu dotovali. Dokládají to např. vitrážová okna na schodišti do prvního patra, na nichž je napsáno, že je věnovali místní průmyslníci. Hlavním investorem byla frýdlantská spořitelna. Výstavba trvala tři roky a nová budova byla slavnostně otevřena 18. 8. 1896. Starou radnici pak zbourali v roce následujícím. Měděnou vázu, která zakončovala její věž můžeme dodnes spatřit v Městském muzeu.

Podívejme se nyní blíže na podobu radniční budovy. Je postavena ve stylu německé novorenesance z hrubých komínových neomítnutých cihel /jedině v nádvoří má omítku/, římsy, štíty a ozdoby jsou vytesány z pískovce.Rohová věž je 48 m vysoká. Nad dvěma balkony a hodinami se nachází ochoz, čtyři nárožní vížky a nejvýše ční dlátová střecha zakončená dvěma makovicemi. Průčelí dvoupatrové budovy tvoří podloubí nesoucí balkon, nad nímž se nachází veliké sdružené vitrážové okno hlavního sálu. Po jeho stranách zdobí průčelí sochy z dílny vídeňského sochaře Friedela : levá je alegorií práce a obětavosti, pravá věrnosti a spravedlnosti. Štítu dominuje městský znak držený dvěma pážaty. Na výzdobě radnice se podíleli i další umělci: raspenavský sochař Heinrich Scholz, jenž vytvořil bystu Albrechta z Valdštejna, umístěnou na schodišti, Johann Ressel, autor vitrážových oken, R.H.Schwinenbauch, malíř obrazu Frýdlantu, zavěšeného v obřadní síni, Lederle, tvůrce do dřeva vypalovaných obrazů, rovněž visících v obřadní síni. Nad Valdštejnovou bystou bývala na schodišti umístěna pmětní deska s textem v němčině:“Za vlády Jeho Majestátu císaře Franze Josefa I. vybudovalo německé město Frýdlant tuto radnici v letech 1892-1896, v době správy starosty Johanna Krause, podle plánů c.k. stavebního rady Franze rytíře Neumanna z Vídně prostřednictvím zdejšího stavebního mistra Wilhelma Stárze. Frýdlantská spořitelna pod vedením ředitele Heinricha Ehrlicha umožnila tuto stavbu svými příspěvky.“

Kromě kanceláří obvyklých odborů správy města našly v nové budově umístění také záložní spolek , spořitelna a policie s ohlašovacím úřadem, byt domovníka.

Nová výstavní budova frýdlantské radnice sloužila dlouho bez problémů, ale ani ona se nevyhnula stárnutí a začala vyžadovat řadu oprav. tak např. v roce 1973 proběhla generální oprava elektroinstalace. V letech 1985-89 byla provedena rekonstrukce balkonu nad hlavním vchodem. Původní architektonické prvky nahradil umělý kámen a z menší části hořický pískovec. Kolaudace zrestaurovaných kamenných částí na západní fasádě radnice byla provedena v září 1992. 

V témže roce se opětovně předělávala elektroinstalace kvůli zavádění akumulačních kamen, jež nahradila dřívější vytápění ústředním topením, napojeným na naftový kotel. Toto řešení se ukázalo jako nevyhovující, a tak už 14. 11. 1994 proběhla kolaudace plynofikace radnice s pěti kotly o celkovém výkonu 160,55 kW. Přitom bylo konečně zavedeno ústřední topení i do druhého patra pro muzeum a finanční odbor. V letech 1993-95 byla rekonstruována půda radnice a trámoví ošetřeno proti plísním, věž dostala novou krytinu a fasáda ve dvoře prošla generální opravou. Ve druhé polovině devadesátých let se uskutečnily další rekonstrukční práce. Jednalo se o opravy vitrážových oken a mosazných lustrů v obřadní síni a na schodišti, vymalování všech prostor s ornamentální výzdobou a o nátěry oken a dveří, které dostaly zpět historické kování, i když jen v replikách. Od Vánoc 1998 zní z věže radnice zvonkohra, krásně doplňující historický kolorit města. Zatím poslední renovace proběhly v roce 2001. Týkaly se čištění a oprav kamenných částí věže. Nosné prvky ochozu a balkonů byly opraveny nebo vyměněny, stejně jako zábradlí. Hodiny opět dostaly plechovou stříšku, která dlouho chyběla.

Zajímavým vývojem, symbolizujícím tak trochu převratné proměny posledních let, prošly přízemní prostory v radničním dvoře. Od července roku 1991 zde ve zkušebním provozu pracovala pekárna s prodejnou Jaroslava Mazánka z Liberce. O pečivo byl zprvu velký zájem, a to nejen pro jeho kvalitu a chuť, ale i kvůli kultuře prodeje v pěkném historickém prostředí. později však provozovatel přešel na výrobu pečiva podle francouzských receptur a zájem o jeho výrobky začal klesat. proto musel provoz k 30. 6. 1994 zastavit. K tomuto datu mu totiž dal městský úřad výpověď pro neplacení nájemného. Pekárnu vystřídala výrobna a balírna pařených sýrů, provozovaná libereckou firmou Caseus, s.r.o. Činnost ukončila v roce 1998, údajně pro odbytové potíže. Potřetí už frýdlantští radní pronájem neriskovali a uvolněné prostory upravili pro výstavní síň, která městu již dlouho scházela. Ta zahájila činnost 25. 3. 1999 výstavou fotografií bratří Pikousů, nazvanou Poezie jizerské žuly a věnovanou historii horolezectví v Jizerských horách, s textovým doprovodem Otokara Simma. Síň je spravována Městským muzeem. 

zpracoval: Jaroslav Černý